Slohová výchova maturantů

Další ukázky zdařilých slohových prací

Zapadlé nádražíčko

Je pozdní zimní večer a já stojím na nádražíčku v menší vesničce, kde kdysi denně procházela spousta lidí, kteří spěchali, div nepovalili ostatní, jen aby jim neujel jejich vlak. Bylo zde možné potkat mnoho zajímavých lidí. Mladé hochy a děvčata, kteří spěchali do školy. Pány v černých oblecích s kufříky mířící do práce nebo zpátky domů za svou rodinou. Ženy křičící na své děti, které pobíhaly po celém nádraží a pletly se druhým pod nohy.
Nyní je tomu ale jinak. Nádraží je prázdné. Občas prolítne nějaký starý pán nebo dáma se starým kufrem mířící k výdeji jízdenek, aby si je zakoupili.
Jediný, kdo se sem pravidelně vrací, je starý černý kocour, který se otírá o špinavé posuvné dveře.
Staré zdi uvnitř už jsou silně popraskané a nutně by potřebovaly vymalovat a dřevěné lavice silně zapraskají, když se na ně někdo rozhodne posadit.
Jak tak stojím, říkám si, proč je tu všechno jinak. Je to možná tím, že děti vyrostly a odcestovaly do měst za studiem či prací a zbyli tu jen staří lidé, kteří tu prožili celý svůj život a nechtějí to tu opustit.
Přijíždí vlak a zastavuje na zastávce, nikdo však nenastoupí ani nevystoupí. Kromě mě. Nastupuji do vlaku a vzdaluji se od zapadlého nádražíčka.

Lucie Majorošová, N2

 

Zapadlé nádražíčko

Znám jedno tajemné místečko s nádražím ve Vršovicích v Praze. Přesněji se nachází mezi částí Strašnice a Královské Vinohrady, kde bydlí moje teta. Každý rok jsem jezdívala vlakem do centra města a malý kousek jsem vždy docházela pěšky. Tak jsem jednoho dne s údivem objevila právě toto kouzelné místečko.
Nádraží je zachyceno na jedné černobílé fotografii. Jak těžké je však rozpoznat, o jaké roční období zrovna jde. To, čeho si všimnu nejprve, je malý vagón nehybně stojící na koleji, který už zřejmě nikam nejezdí. Sotvakdo si ho vůbec povšimne. Dnes si ho lidé mohou prohlédnout jako historický ,,vláček“ jak zvenku, tak i zevnitř. Navštěvují jej nejen obyvatelé Prahy, ale i lidé z jiných krajů. Je pro ně tajemným lákadlem zapomenutých časů. Poblíž něj se nachází obrovský listnatý strom, podle srdcovitých listů nejspíše lípa. Představuji si, jak z ní v tyto podzimní dny opadává pestrobarevné listí a tiše uléhá na koleje. Podzim je krásně barevný, avšak to, co právě sleduji na fotce, je toho pravým opakem. Místo na mě působí smutně a opuštěně, jako by zapomenuté v čase. Na staré budově stanice, u níž už vlaky dávno nestaví, vidím hodiny, jejichž ručičky provždycky ukazují třetí hodinu. Maličká šedivá okénka stanice s rozbitými či zcela vypadanými skly se podobají stařenčině bezzubému úsměvu. V myšlenkách mi jen vězí, že pouze tato a ne jiná trať tehdy lidem zprostředkovávala možnost dostat se tam, kam potřebovali. Jinudy cesta nevedla.
Vždycky, když mám čas, ráda se na ono místo vracívám. Sednu si do prázdného vagónu na měkkou sedačku s číslem čtyři, zavírám oči a představuji si, jak mi průvodčí cvaká jízdenku, a za oknem se mi čím dál rychleji míhají obrazy krajiny. Jaro, léto, podzim, zima... Pak oči otvírám a pohledem zachycuji právě padající list.

Lucie Dokulilová, N2