Cvičné maturitní texty do českého jazyka

Maturanti píší a píší a píší... Přečtěte si zdařilé ukázky studentů ze třídy N2.

 

Jak si představuji ráj?

Zrovna je pátek třináctého večer, ležím v posteli a cítím, jak na mě přichází hluboký spánek. Zavírám oči a představuji si svůj ráj jako rozkvetlou zahradu. V zahradě je to kouzelné. Procházím se tamtudy pomaloučku, drobnými krůčky, a pod bosýma nohama pociťuji měkký zelený mech. Popojdu dál a spatřuji strom s barevnými listy. Je to zvláštní, ale i ve chvíli, kdy se do stromu opře silnější severní vítr, neubyl z košaté koruny stromu ani jeden jediný list. ,,Podzim nejspíš symbolizuje roční období, ve kterém jsem se narodila,“ pomyslila jsem si. Jediné, co vítr dokáže odfouknout, je mých pár hnědých pramínků padajících mi přes obličej, skrz které kvůli hravému větříku moc nevidím.

Když ještě jednou pohlédnu na strom, všimnu si, že za ním roste pár podobných stromů. Pomalu je počítám na prstech a zjišťuji, že odpovídají číslu dvacet. ,,To je jako můj věk!“ vykřiknu nahlas. Radši se otočím kolem dokola, abych se našla, ale prudce se mi zamotá hlava. Upadnu do mechu a na obloze vidím jen vznášející se oko měsíce a na opačné straně vycházející slunce.

Po chvíli tam rozeznávám také malé třpytivé hvězdy a jedna z nich zrovna padá na moji peřinu. ,,Přej si něco!“ ozve se něčí hlas. Nechci se dlouho rozmýšlet - v tom však zazvoní budík a já se trochu polekaně probouzím z mého rajského vytržení. Pomalu otvírám pravé a levé víčko. Zjišťuji, že vše byl jen pouhý sen…

 

 

Jak si představuji ráj?

 

Na tváři mě hřejí paprsky tak silně, až mám pocit, že dnes vyšlo slunce zpoza bleděmodrých nadýchaných obláčků jenom kvůli mně. Teplo, které sálá z paprsků, mne hladí po tvářích jako sametová deka, kterou si mohu přetáhnout přes hlavu, a díky tomu se ocitám v nádherném a hebounkém světě, daleko od všech starostí každodenního života.

Když se procházím, mezi prsty u nohou cítím jemné šimrání, způsobené smaragdově zelenou trávou, která se o mě otírá, a téměř mohu cítit, že mě chytá do svého objetí a nechce mě pustit dál.

A proto ulehám na zem, mezi drobné kvítky, které září všemi barvami duhy a natáčejí se do všech stran, aby si každý mohl vychutnat krásný pohled na ně.

Když se zadívám vzhůru, spatřím vysoké stromy. Jejich dlouhé větve, které se snaží dotknout země, jsou obsypané drobnými růžovými kvítky. Díky nim se nade mnou vytváří klenba ze spousty květů, které jsou svou barvou i krásou velmi podobné červánkům.

Z korun stromů slyším tichý zpěv. Ozývají se melodie ptáků, kteří svými písněmi ukolébávají zdejší krajinu ke klidnému spánku. Zaslechnu kroky zvířecích tlapiček, tiše dopadajících na půdu jejich lesního království. Mezi stromy se prohání letní větřík, který způsobí, že se celý les dá do pomalého tance. Listy, které se rozhoupaly, šustí a vyprávějí si své tajné příběhy. Tohle všechno je symfonie, kterou dokáže zahrát jenom příroda.

Zavírám oči a nechávám se okolním světem odnést do spánku.